Dnes jsem již klidná, protože vím, že moje dcera nebude potřebovat operaci, korektory, ani další plané naděje, když se o své tělo bude smysluplně starat. 

Ale vždycky to tak nebylo… 

Byla doba, kdy mi vháněl slzy do očí všudypřítomný obraz zdeformované, rozsekané a sešroubované náctileté nožky. A to jsem ještě vůbec neměla tušení, že Amálka má všechny předpoklady k deformitám strašidelného rozsahu. A palce se jí začaly křivit v osmi měsících, sotva začala dělat první krůčky.

S dalším studiem jsem byla čím dál tím zoufalejší. Obvykle hlubší znalost tématu mé obavy rozptýlí, ale ne když jsem četla o vbočených palcích. Našla jsem fotky z operací, kde se sekají kosti, viděla jsem revmatické nohy, otlaky a další možnosti deformit a jejich komplikací, které bych nepřála ani těm nejhorším lumpům, a které se měly stát mé dceři?!

Pokračovala jsem v hledání, i když jsem se spíš děsila toho, co dalšího ještě uvidím. Kdyby šlo jen o mě, tak bych to už dávno vzdala, jenže nešlo jen o mě. Moje dcera má ještě k tomu všemu hypermobilní klouby, které jsou často predislozicí vzniku vbočených palců.

Časem jsem se začala chytat každého stébla a začala jsem přemýšlet nad tím, že věda má ve vbočených palcích jasno, přestože studie o halluxech mají prazvláštně průkazné závěry. Říkala jsem si, že se na mě třeba jednou usměje štěstí a něco objevím, ale popravdě to byla chabá útěcha ve srovnání s tou děsivou prognózou, které jsem dnes a denně čelila.

Zlom nastal, když mě napadlo hledat úhel pohledu, díky kterému se všechny teorie shodnou a BINGO! 

Řešení bylo na světě. 

Sice to něšlo tak rychle, jako v tomto textu, nicméně jsem konečně začala někam směřovat.

Musela jsem oběhat a zaplatit hezkých pár kurzů, vyzkoušet na sobě, přesvědčit se, že to funguje i na bolesti zad, které jsem měla po pádu z koně, potuplované těhotenstvím a porodem, téměř nesnesitelné (to je jiný příběh). Na vlastní kůži jsem zjistila že srovnat vbočený palec není tak velký problém, (no…když nejste batole…). Zařídila jsem si praxi, kde jsem pomáhala svým klientům. Zjistila jsem docela šokující fakta a to, že mé často podvrtnuté kotníky, bolavá kolena, skoliotické držení těla, bolavé nohy v některých více, či méně sexy botkách, jsou prostě jen důsledkem úplně jiného problému. Pro představu, když jsem se viděla zpětně, vypadala jsem spíše jako Quasimodo, než jako žena a pro svou dceru jsem nebyla zrovna reprezentativním pohybovým vzorem.

Nakonec jsem získala přesně to, co jsem potřebovala, v procesu testování jsem vyřešila své vbočené palce, které nebyly žádná velká výzva (tou byl spíše celý zbytek těla) a hlavně jsem začala cvičit s Amálkou, deformace začaly ustupovat a časem se nám povedlo nožky zregenerovat. Už necvičíme ani každý týden a její nožky jsou úplně v pořádku. 

Můžete si říkat, že bych neměla sdílet to, že můj pohybový stereotyp nebyl úplně perfektní a nebyla jsem pro svou dceru dobrým vzorem. To pravděpodobně po těch stovkách pádů z koňského hřbetu, už ani nikdy nebudu. Na druhou stranu si můžu užívat radost z pohybu, dokonce nosit vysoké podpatky a pomoci také vám.

Pevně věřím tomu, že vás již hlodá to, jak moc vám mohu pomoci právě s tím vaším vbočeným palcem?

Své rady jsem sepsala do knihy Jak srovnat vbočený palec bez operace a jednou provždy.