Jak jsem se učila točit videa

Tento článek píši pro Vás, co se učíte točit videa právě teď, nejde Vám to, nebo jste to vzdali, protože Vám to nešlo a nebo ještě hůř, pro jistotu jste ještě ani nezačali. Svěřím se Vám s tím, jak moc mi to něšlo, jak mě shazoval můj vnitřní kritik, co byl můj největší strach a jak mi ho Miriam pomohla překonat.

 

Když jsem dala tohle video do skupinky Autorske motivacne video a zahrnuli jste mě těmi úžasnými komentáři, byla jsem na sebe opravdu hrdá. Byla jsem šťastná, že jsem se opravdu posunula tak, že nemusím sama sobě lupou zveličovat každý milimetr úspěchu, abych setrvala.

Moc Vám děkuji, Vám všem ve skupině AMV. A můj největší dík patří Miriam, která každý můj mikrometr úspěchu a posunu zveličila tak, že vypadal minimálně jako pyramida v životní velikosti.

Když se dnes ohlédnu zpětně, připadá mi to, jako celkem vtipná procházka, jenže tehdy jsem to vnímala spíše jako skalní stěnu Mount Everestu. Cítila jsem se jako nicotný mravenec na úpatí hory, jejíž nezdolnost dokázala zalít oči slzami nejedné rodině.

Nakonec to bylo spíše, jako procházka na Milešovku. Pěkně jsem se zapotila, protože jsem šla do kopce, nicméně jsem se obešla bez cepínu, nocování ve vichřici, čůrání do kalhot a všech těch hrůz, které jsem si představovala, že mě zaručeně neminou.

Proč to píšu?

Protože jsem byla faaaakt podělaná strachy, měla jsem milión výmluv, bolela mě hlava, žaludek dělal kotrmelce, fakt žádná sranda.

A jak vypadalo moje video? Mlčela jsem a nenávistně jsem sledovala to hnusné červěné světýlko, které mě děsilo tak, že jsem si nevzpomněla na jediný řádek textu, co jsem si tak pracně dvacetkrát přepisovala a trvalo mi to několik dní.

Tak takhle to bude? Tolik hodin práce, tolik vizualizací, jak mi to půjde a teď? Zarámuju si video, jak se škrábu na hlavě a tvářím se jako vyoraná myš?

Tak jsem začala mluvit sama se sebou: “Ahoj, já jsem Zuzka” Takhle fakt vypadám? No těpic! Křivý nos, vyděšený výraz, očka, jak veverička…

A koho jako přesvědčíš?

Koho na tom videu přesvědčíš, že něčemu vůbec rozumíš?

Jak chceš někoho přesvědčit, že dokážeš lidem pomáhat lépe, než kdokoliv jiný?

Jak chceš lidem vysvětlit, že si užíváš každý detail jejich úspěchu?

Jak chceš s tímhle blekotáním vysvětlit lidem, že tvoje rady s názvem „Zatočte s halluxem jednou provždy“ jsou nejpropracovanější a nejkomplexnější řešení, které existuje?

Jak chceš lidem vysvětlovat, že vbočený palec nejde řešit izolovaně, protože si ublíží?

Hlas mého vnitřního kritika by mohl blábolit do nekonečna, kdybych ho nechala, jenže já jsem mu to nandala, destruktorovi.

Já se chci postavit před kameru a sebevědomě říct to, proč tohle všechno dělám a proč mě to baví a chci své klienty oslovit do hloubky jejich nitra, protože:

Když se na Vás podívám, vidím mistrovské dílo

a moc si přeji, abyste se mohli vidět mýma očima.

Přeji si, aby jednou moje video bylo tak dokonalé, že řeknu tuhle větu a každý bude toužit vidět sám sebe, jako mistrovské dílo…

Na rovinu říkám, že věta: “Představ si, kolika lidem můžeš pomoct!” na mě nezabírá, protože je to pro mě vágní představa lidí bez tváře a bez emocí.

Když si představím slečnu Janu (hlavní hrdinku studie o velkém palečkovém úspěchu), jak si užívá pohybu při západu slunce, nebo, jak běhá po lese s přáteli, rozbuší se mi srdce a vím, že strach jednou překonám. Zavřu oči a vidím sebe, jak hladím ty malé nožičky a tečou mi slzy zoufalství, protože jediná možnost, ke které moje dcera směřuje, je operace. Cítím jiskřit štěstí ve svých očích, když se objevily první pokroky na nožkách mé malé holčičky. A vlna motivace, díky které překonávám strach plyne z představy ostatních šťastných maminek, které zachraňují nožky svým dětem. Tahle představa s tačila k překonání mého největšího strachu a nemůžu Vám zatajit, co mi k tomu řekla Miriam 🙂

A můj největší strach?

Od té doby, co mi ve 12 letech narostly prsa, děsí mě oplzlé komentáře. Oplzlé komentáře, nesnáším, když se mi někdo vysmívá heeej, to jsou dudy, ukaž dudy. Mňam mňam, melouny. Brrr, ale s touhle přednáškou od Miriam, byste překonali i Mount Everest, to, co mi řekla, mě hřálo u srdce pěkně dlouho a je to natolik inspirující, že to s Vámi prostě musím sdílet.

Když měla Miriam narozeniny, natočila jsem jí přání…

A můj tip?

Teď hned vezměte do ruky mobil, zapněte kameru a řekněte: Ahoj, já jsem… a zamyslete se, jaká je ta Vaše představa, díky které to zvládnete.

 

Přeji Vám krásné dny prozářené štěstím a láskou,

Vaše Zuzka

 

Zuzana Kejíková
Zuzka pomáhá lidem pochopit, proč obvyklé metody řešení vbočených palců opakovaně selhávají a své klienty s radostí učí, jak díky účinnému odstranění příčiny a efektivnímu nastartování regeneračních procesů, srovnat vbočené palce jednou provždy. "Napsala jsem pro Vás krátké pojednání o tom, jak se dívat na řešení vbočeného palce, aby přestal blokovat genialitu Vašeho těla a také Vás nasměruji k jeho vyřešení, stáhnete si jej kdykoliv zdarma zde: Kdyby Váš vbočený palec uměl mluvit, nestačili byste se divit, jak drsně by Vám vynadal"
Komentáře